Profilový rozhovor pro Neolokator.cz s Ester Dubay: „Všechno je obraz. Všechno je přenos.“
Jaký je váš vztah k obrazu – k tomu, co vidíme i co zůstává skryté?
Obraz pro mě nikdy nebyl jen vizuální podnět. Je to spíš médium, skrze které se může ukázat to, co běžně nevyslovíme – proudy pod povrchem, těžko uchopitelné napětí mezi myšlenkou a cítěním. Obraz není hotový tvar, ale přítomnost, která nás může někam převést.
Ve vaší tvorbě se často objevují sféry, kruhové formy. Proč právě tento tvar?
Kruh je pro mě archetyp. Nekonečný pohyb bez začátku a konce. V kruhu se nedá skrývat – je to forma, která nás vrací k sobě, protože nemá žádné „ven“. Je to struktura myšlení i vnímání. A sféra, která se v mých obrazech objevuje často, je zároveň tělesem i prostorem – něčím, co je zřetelné a zároveň neuchopitelné.
Říkáte, že malba je pro vás „řezem do reality“. Co si pod tím máme představit?
Je to jako když provedete pomyslný řez skrze to, co běžně považujeme za realitu – a uvidíte její vrstvy. Paměť, energii, neviditelné vztahy. Nesnažím se něco zachytit realisticky, spíš odhalit. Vytvořit prostor, kde se může stát i to, co běžně přehlížíme.
Váš styl je výrazně barevný, gestický. Jak přistupujete k samotnému malířskému procesu?
Formálně pracuji s figurativní abstrakcí. To, co vzniká, není úplně abstraktní – nese v sobě stopy postavy, krajiny, objektů, živlů, ale nikdy nejsou doslovné. Stejně jako tón, je pro mne zásadní gesto – tělesný otisk emocí, paměti, intuice. Barvy používám nasyceně, silně – někdy jsou to čisté, koncentrované tóny, jindy vrstvy, které spolu dlouho mluvily, než vytvořily souzvuk. Olejomalba mi umožňuje hloubku – časovou i hmotnou.
Často mluvíte o krajině. Má pro vás konkrétní místo zvláštní význam?
Ano – Vysoké Tatry. Je to krajina, která mě formovala. Nejen vizuálně, ale existenciálně. Hory v sobě nesou ticho, moc, pomíjivost. Když se na ně dívám, vnímám vrstvy času – geologického, lidského, osobního. Tatry maluji jako reminiscenci naší smrtelnosti – krajinu, která stojí i beze slov. Je to svět, který není demonstrovaný – představovaný, ale cítěný.
Je v tom možná i určitý odpor k dnešnímu tempu, k zahlcení?
Určitě. Svým výrazem se snažím popřít povrchnost, kterou naše oko dnes běžně přejde. Chci nabídnout jiný způsob vidění – soustředěnější, pomalejší, hlubší. Moje obrazy nejsou dekorace, ale prostorem pro zastavení.
Jak vypadá váš proces tvorby? Je řízený, intuitivní, rituální…?
Všechno dohromady. Předchází tomu ticho – někdy dlouhé období naslouchání a vnitřního skládání. A pak přijde moment, kdy už nelze čekat. Gesto musí ven, barva musí být vyslovena. Ale nic z toho se neděje náhodou. I když je to intuitivní, nese to strukturu. Linie není náhoda. Je to otisk vnímání v konkrétním čase.
Jak se proměňuje vaše práce v čase? V čem cítíte posun, zrání?
Ztrácím potřebu vysvětlovat. Čím víc pracuji, tím víc důvěřuji obrazu samotnému. Dřív jsem měla silnější tendenci kontrolovat kompozici, významy. Dnes vím, že některé věci se dějí samy – stačí být přítomná. A že autentický dotek je silnější než jakákoli konstrukce.
Je pro vás umění forma výpovědi nebo spíš otázka?
Otázka. A zároveň způsob, jak s ní žít. Nehledám odpovědi, ale prostory, ve kterých se dá s otázkou zůstat. Obraz je přenos – mezi mnou a divákem, mezi vnitřním a vnějším, mezi známým a neznámým.
Co je pro vás v tvorbě to nejzásadnější?
Pravdivost. A odvaha jít i tam, kde není jistota. Nehledat dokonalost, ale přítomnost. Malovat způsobem, který není jen estetický, ale existenciální.
Petr Masařík